Mňauk, Mína a Haniččin pokoj

Uběhlo pár dní, co se Mína nastěhovala k Mňaukovi a Málkům. I když paní Málková nejdříve obešla všechny sousedy, aby se poptala, jestli se jim neztratilo koťátko, podle zuboženého stavu Míny uznala, že nikdo z okolí by nebyl takto krutý. Mína po koupeli prokoukla a začala se pomalu zakulacovat po pravidelných porcích jídla. Mňauk se tvářil jako starší bratr a se vším Mínu seznamoval. Několikrát ji provedl domem, aby měl jistotu, že se neztratí. Upozornil ji, že nesmí lézt po stole v jídelně a po kuchyňském stole, a že mokrá nebo zablácená ze zahrady nesmí na gauč a na postel. Mína sice poslouchala, ale když si řádně odpočinula a do sytosti se najedla, chtěla začít prozkoumávat okolí.

Vše pro ni bylo nové a neznámé. A úplně nejvíc ze všeho ji lákal Haniččin pokojík. Dveře byly vždy zavřené, ale Mína občas nahlédla škvírkou, než se úplně zavřely. Mňauk Míně vyprávěl o panenkách a plyšových hračkách, které má Hanička vystavené na poličkách a skříňkách. Mína je chtěla vidět na vlastní oči. Sedla si tedy ke dveřím a čekala na nejvhodnější příležitost. Usmyslela si, že jakmile se dveře otevřou, proklouzne dovnitř.

Po půlhodině čekání jí to ale přestávalo bavit.
„Jestli čekáš, až se otevřou dveře, tak to si počkáš.", volal na ni Mňauk se svého oblíbeného místa u okna.
„Jak to?"
„Hanička s Tomíkem jsou ve škole a přijdou až odpoledne."
Mína si smutně mňoukla a pak se vydala k oknu za Mňaukem.
„Co tady vlastně celé dny děláš?"
Mňauk chtěl vypadat důležitě, ale kromě pobíhání po domě a zahradě na nic zajímavého nepřišel.
„Hlídám dům.", řekl vážně.
„A není to úkol psů?"
„A vidíš tady nějakého?",  dotčeně mňoukl Mňauk.
„Nevidím."
Mína se posadila vedle kocourka a vykoukla ven z okna. Viděla kus zahrady, hlavní branku a rušnou ulici za ní.
Uvědomila si, že kdyby Mňauk neseděl na okně a nekoukal ven, tak by ji nemohl zachránit a možná by ještě teď venku mrzla.
Spokojeně se protáhla a zívla. Měla obrovské štěstí. Přitulila se k Mňaukovi a společně usnuli.

Probudil je zvuk branky. Domů přicházela paní Málková s Haničkou a Tomíkem. Mína okamžitě seskočila z okna a lehla si před dveře do Haniččina pokoje a doufala, že ji holčička zvedne a vezme do pokoje.

Hanička skopla botky v chodbě a běžela si do koupelny umýt ruce i s aktovkou na zádech. Před dveřmi pokoje si všimla Míny, tak ji zvedla a pomazlila se s ní. A pak už konečně otevřela dveře svého království. Mína si mohla krček ukroutit, jak si vše se zájmem prohlížela. Moc se těšila, jak si vše prozkoumá zblízka. Hanička Mínu položila do malého křesílka na polštářek ve tvaru srdíčka a pak radostí tleskla.
„Musím dnes cvičit na housle, tak tady aspoň nebudu sama.“
Mína se cítila velice důležitě, protože byla v rodině nováčkem a už dostala takovou úlohu.
A tak se pohodlně uvelebila a sledovala, jak si Hanička připravuje na stojánek noty a otvírá pouzdro s houslemi.
Mňauk se protahoval u okna a v tom zaslechl, jak paní Málková pustila rádio a dává ho hodně nahlas. No tohle! Je úterý. Kam se poběží schovat? A pak si vzpomněl na Mínu, která vůbec neví, co jí v příští hodině čeká a vybavil si její spokojený pohled, když si ji Hanička brala do pokoje. Rozesmál se tak, že se nemohl zastavit. Pak si šel najít tiché místo pod křeslem v obýváku.
Hanička vzala do jedné ruky své krásně lesklé housličky, přiložila je pod bradu, do druhé vzala smyčec a opřela ho o struny. Pak jím zatáhla a vyloudila takový tón, až se Míně zježily všechny chlupy.  Hanička se snažila zahrát písničku Holka modrooká a rytmus si vydupávala nožkou. Sama se u toho mračila, protože tóny zněly jinak než chtěla. Mína hledala pohledem, kam by se schovala, ale nakonec to nevydržela, vyskočila a u dveří mňoukala tak nahlas, až jí je Hanička otevřela. Pak zas pokračovala ve cvičení. Paní Málková se musela smát, když uviděla přikrčenou kočičku na chodbě. I ona sama někdy přemýšlela, jestli by nebylo lepší dát Haničku raději na kreslení nebo nějaký jiný tichý koníček. Holčičku ale housle bavily. Mína našla Mňauka pod křeslem a vyprávěla mu, co zažila u Haničky v pokoji. Nelíbil se jí jeho pobavený výraz.
„Proč jsi mě nevaroval?“, ptala se.
„Neuvědomil jsem si, že je úterý. Cvičí ale i ve čtvrtek a někdy v neděli.“, vypočítával Mňauk.
„Co budeme dělat?“
„Však my už něco vymyslíme.“
Mína se natáhla vedle něho a cítila se spokojeně. Byla v teple a v bezpečí, měla nového kamaráda a vlastně i rodinu. A možná také díky tomu se jí ty příšerné zvuky z Haniččina pokoje začínaly líbit.