Zaregistrujte se a za předplatné jen 69 korun měsíčně se dostanete ke všem pohádkám, příběhům a kapitolám románů na pokračování na houseofstories.cz. Budete moci pouštět svým dětem veškeré audiopohádky, když zrovna nebudete mít večer čas jim číst. Dále zde najdete i pohádky napsané a načtené v angličtině, které pomohou vám i dětem se v jazyce lépe orientovat.

Registrovat se

Pro tvoje dobro 1

Pro tvoje dobro 1

 Předmluva

Zvolna se probírala a přes silné hučení slyšela hlasy, které k ní doléhaly jakoby z velké dálky. Jeden z nich zavolal její jméno. Snažila se otevřít oči a dát tak najevo, že vnímá, ale jediné, co si uvědomovala, byla obrovská bolest, která zaplavovala celé její tělo. Pomalu jí docházelo, co se stalo. Přes tu tepající bolest se nedokázala ani nadechnout, chtěla křičet, ale nemohla vydat ani hlásku. Nenáviděla se za to, co provedla sama sobě a Erika za to, že ji dostal až sem. Tohle se nemělo stát. Hlavou jí vířilo milion otazníků, až ji nakonec injekce proti bolesti vrátila zpátky do milosrdné říše snů.

1.                                                                   

Odulý obličej skrápěný slzami na ni hleděl ze špatně umytého zrcadla a odkrýval tvář ženy, kterou nikdy být nechtěla. Ve svých dvaceti sedmi letech měla za sebou nespočet nefungujících diet, několik vztahů, které měly spíše devastující účinek, pár nesplněných snů a nedostatek chuti a energie začít znovu. Džíny, do nichž by se bez problémů vešly dvě plnoštíhlé ženy, ji škrtily v pase a zařezaná podprsenka začínala vlhnout potem, a to si ji oblékla před pár minutami. 

Nebylo to zas tak dlouho, možná jen pár let, kdy byla  o něco málo štíhlejší, ale pokaždé, když se nadchla pro novou dietu, ještě více přibrala. Ach! Už to opět dělá. Už se zase lituje. Copak si nemůže prostě jen normálně učesat vlasy?  A ještě ke všemu má zase zpoždění. Přilítne do práce úplně vyřízená, tak akorát připravená na další sprchu a posadí se do kanceláře plné vyvoněných kolegyň, jejichž miniaturní úsměvy kopírují jejich postavy. Budou se rozplývat nad včerejším spinningem, večeří v luxusní restauraci a divokým sexem s partnery, kteří jakoby vypadli ze sportovních magazínů. Je tohle spravedlnost? Jsou šťastné? Byla by ona šťastnější, kdyby žila jejich život? Možná ano, ale s určitostí to nejde říct. Vždyť ona má také přítele a vypadá k světu.  A je to její jediná rodina, žádnou jinou už nemá. Vzdychla a snažila se na sebe usmát. Vsadila by se, že  se na ni její druhá brada také usmála.  Vyšla z koupelny, přehodila přes sebe teplý svetr, který měla už včera. Ale co. Vždyť je to jedno. Obula si boty na silném podpatku a s kabelkou, která neustále sklouzávala z péřového kabátu vyrazila rychlým krokem na autobusovou zastávku. 

Hned před dveřmi dostala mrazivou pěstí do nosu. Prudce vydechla a pára z jejích úst vytvořila kolečko, které zvolna odnášel ledový vítr. Nesnášela zimu, protože celé dlouhé týdny měla kvůli mrazu zarudlý nos od neustálého smrkání a v péřovém oblečení si připadala jako medvěd. No a vlastně neměla ráda ani léto, protože se neustále potila, v sukních se jí masitá stehna otírala jedno o druhé až měla krvavé odřeniny a volné kalhoty, které měly maskovat tvary se jí lepily na nohy tak, že vypadala, jako by měla na sobe trikot na balet. Letní dny tedy trávila doma v největším triku, které se dalo koupit se zmrzlinou v ruce u větráku.

Šálu, jejíž delší konec courala po zemi si spěšně omotala okolo krku a úst a předstírala, že si nevšimla té malinké pekárničky na rohu, ze které se linula úžasná vůně. Jako už poněkolikáté si řekla, že jí kobliha přece nezabije a když už jde pozdě, tak je jedno, jestli to bude o deset nebo dvacet minut. 

Obchůdek byl tak malý, že si v něm Daniela připadala jako slon. Bála se i zhluboka nadechnout. Za pultem se na ní přes silné brýle usmíval milý pán, kterému kvůli směšné čepičce říkala sama pro sebe Skřítek.
„Dobré ránko princezničko, copak to dnes bude?“
Ten dobrý muž asi po ránu špatně vidí, díky bohu, pomyslela si, protože vypadala příšerně a rozhodně ne jako princeznička.
„Dala bych si tuhle koblihu s čokoládou a vanilkovým pudinkem.“
Chvíli čekal, protože se snad ještě nikdy nestalo, že by si objednala jen jediný kus čehokoliv. Daniela ale vytrvale kontrolovala vymalování stropu, tak zašustil papírovým pytlíkem a koblihu do něj schoval. Všiml si, jak se její rty zúžily do tenké čárky, a tak ze svého dobrého srdce přihodil ještě croissant s nutellou. Takhle nemluvnou jí vůbec nepoznal.
„Ale copak, copak, starosti? Nic není tak horký, jak se to uvaří, princezničko, no jen se na ten svět usmějte.“
Tak vidí celkem dobře, dědula, vzdychla v duchu, no ale usmála se na něj, vzala pytlík a vyšla z pekárny.
Nasedla do právě přijíždějícího autobusu, ve kterém se vydala na  půl hodinovou cestu do kanceláře a ponořila se do svých  chmurných myšlenek. Točily se okolo včerejšího večera.
Roztržky s Erikem byly poslední dva měsíce na denním pořádku a ani včerejší večer nebyl výjimkou. Bylo jí smutno z toho, že se nedokázali spolu shodnout a také už začínala být z věčných hádek unavená. Znovu, jako poslední dobou často řešili prodej domu po rodičích. Stál na lukrativním místě v Praze a určitě měl i velkou hodnotu. Ji to ale nezajímalo. Bylo to její dědictví, ke kterému se vázaly velmi nostalgické vzpomínky,  příliš živé na to, aby tam zašla častěji než párkrát ročně. I když nebyla majitelkou obchodního talentu, nebo se zatím nepřihlásil o slovo, tušila, že nechat dům roky ladem není zrovna inteligentní rozhodnutí, ale nedokázala se přimět k nějakému jinému řešení.
„Nechci ho prodat, nejsem na to připravená. Proč to pořád řešíme?“, opět se bránila včerejší večer. „Jakmile budu mít čas, pronajmu ho, no a pak v něm budou bydlet třeba naše děti.“
Erik otráveně opáčil:„Ty peníze se ti hodí, chodíš do práce, kterou nenávidíš a každý tě bere jako řadovou sekretářku!“
„Ale já jsem sekretářka a ...“
„Nemusíš být! Z prodeje domu budeš mít tolik peněz, že můžeš mít svou firmu a svou vlastní sekretářku. Nikdo už ti nebude říkat, co máš dělat.“ „Nechápu, proč mě nutíš do něčeho, co nechci. Tohle je tvůj sen.“, dodala smířlivěji a doufala, že se tím jejich rozhovor zklidní. „Ty podnikáš a chceš, aby všichni dělali to samé, ale řekni mi, co ti to přináší? Tu svobodu, o které mluvíš? Vždyť máš neustále málo času, porady až do noci, víkendy jsi v práci a dovolenou jsi neměl už několik let, tak proč chceš, abych takhle žila i já?“
Erik se na ni dlouze zadíval a nic neříkal, a tak pokračovala, i když cítila, že by neměla:
„O co ti jde? Proč ti ten dům tak leží v žaludku? Nic tě nestojí, ani tě nenutím, abys tam jezdil sekat trávu.“
„Já chci jen tvé dobro.“, ozvalo se z rohu sedačky a těch pár tichých slov doprovodil pohledem smečky zbitých psů.
„Vždyť já vím.“, hlesla, ale uvnitř o tom už tak přesvědčená nebyla. Něco prostě nebylo v pořádku. A stejný pocit měla i teď, když o rozhovoru přemýšlela. V jednom momentu se na ní Erik podíval tak, jako by mu dala potřebné ujištění, na které už dlouho čekal.  Dostala ale spásný nápad sejít se po práci se svou nejlepší kamarádkou Elsou. Vždycky jí dobře poradila a měla skvělý čich na maléry. Snad se jí to povede i tentokrát.

PRO TVOJE DOBRO - 2. DÍL ROMÁNU

  • Velikost textu: 120